Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
TESSERACT zase trochu vyměkli. No a? To přece nevadí. Dokonce jim to takhle i sluší. Zvláště, když k sobě opět přitáhli zpěváka, se kterým jim to slušelo nejvíce. Snad by jim to konečně mohlo i nějaký ten čas vydržet. Daniel Tompkins podává na novém albu již tradičně skvělý výkon. Krom jeho bezchybného příspěvku dodává nahrávce specifický charakter slapovou technikou i baskytarista Amos Williams. Mnohdy je jeho nástroj přímo neodělitelně vpit do kytar, jindy trochu rušivě odsekává ambientní plochy. V každém případě jeho smysl pro rytmus a stavbu basových linek dodává TESSERACT specifickou složku, kterou se mnoho příbuzných kapel pochlubit nemůže. Lze říci, že Tompkins a Williams tvoří pilíře, na kterých novinka stojí. Zbytek je zvuk a strunná atmosféra.
Oproti minulosti zmizela koncepčnost a hroty. S novou nahrávkou se už nedá o TESSERACT mluvit jako o metalové kapele. Skupina míří někam do progrockových vod. Pryč jsou riffové vánice. Vokál se také nevydává do extrémnějších poloh, nejvíce tlačí na pilu v pasáži, která jde směrem k rapu, a bohužel musím říci, že i rytmicky se výraz kapely zjednodušil.
Tím se dostávám i k tomu, s čím mám na současné nahrávce největší problém. „Polaris“ prostě propluje, je to příjemné setkání, ale moc toho nezanechá. Na mě působí jako kompromis mezi emocemi, hitovostí, atmosférou, technikou a tvrdostí. Výsledek je takový, že tu je pár hezkých téměř soundtrackových ambientně pojatých pasáží, několik zajímavých groovů, které tvoří hlavně basa a bezchybný zpěv, ale ve výsledku nic výrazného, k čemu bych se za rok nebo dva vrátil.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.